Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Basically, I’ve always felt that the rhythm guitars in metal music resemble the harsh, fast sounds that a car engine produces.“ (Nader Sadek)
Z egyptské, umělecky založené rodiny pocházející Nader Sadek je metalové veřejnosti znám zejména díky své spolupráci s MAYHEM a SUNN O))) (ano, je tou osobou, která navrhuje kostýmy Attily Csihara, popřípadě i kompletní pódiové instalace obou zmíněných). Jakoby mimoděk se však tento chlapík konceptuálně podepisuje pod stejnojmenný projekt, pro nějž získává prostřednictvím svých kontaktů, jichž nabyl při svých dřívějších uměleckých performancích, skutečný výkvět tvrdě metalové scény. Steve Tucker (ex-MORBID ANGEL), Rune Eriksen a.k.a. Blasphemer (ex-MAYHEM), Flo Mounier (CRYPTOPSY). To jsou jména tvořící jádro kapely a zároveň jména, která nepotřebují komentář.
Tyto tři legendy a společně s nimi i baskytarista Nick McMaster (KRALLICE) + další pozvaní hosté zhudebnili Sadekovy vize v kvalitní deathmetalové půlhodince s nepříliš originálním názvem - „In The Flesh“. Všemožně zaměřených all-star bandů tu již bylo mnoho a rozhodně se nedá říci, že by vždy končily úspěchem. „In The Flesh“ je však jiným případem. Kreativní ega muzikantů se zde nerozcházejí ani se neprosazují jeden na úkor druhého. Naopak, střetávají se v působivé symbióze, přestože se o nahrávce asi nebude hovořit jako o nějakém výrazném hudebním milníku.
Navzdory tomu ji lze – díky kvalitně odvedené práci – ohodnotit nadstandardní známkou. Každý ze zúčastněných přináší do kapely svůj typický trademark a kdo má alespoň poslední zbytky hudebního sluchu, měl by styl jednotlivých muzikantů během chvíle identifikovat. NADER SADEK lze nejlépe charakterizovat popisem čelní srážky typicky „mayhemovských“ mrazivých riffů s „tuckerovským“ obdobím MORBID ANGEL, přičemž ona „morbidí“ atmosféra na nahrávce přeci jen převažuje. Což je tak trochu i pokynutí směrem k těm fanouškům zmíněných velikánů, jež byli po právu zklamáni nepovedeným dílem „Illud Divinum Insanus“.
Zmíněná trojice muzikantů nabízí na „In The Flesh“ rozmanitý, profesionálně vystavěný, povětšinou střednětempý a potemnělý death metal. Steve Tucker chrčí jako v období „Formulas Fatal To The Flesh“ ‚ k níž by se snad dala nahrávka svou náladou nejlépe přirovnat. Blasphemerovy riffy jsou okamžitě rozpoznatelné, až by člověk řekl, že byly vyjmuty z nějakých nezveřejněných skladeb MAYHEM. Pouze Flo Mounier se navzdory své technické hře oproti svému účinkování v CRYPTOPSY poněkud krotí. Ideový tvůrce Nader Sadek pak přispívá k výslednému dílu grafickým zpracováním a zkomponováním ambientních intermezz, jakož i závěrečné „Nigredo In Necromance“.
Albem koncepčně prostupuje pro death metal netypické téma - nafta, resp. lidská závislost na ní a problémy, které společnosti její objev přináší. „In The Flesh“ je tak svým vyzněním - podobně jako tato cenná tekutina - albem těžkotonážním a hutným. Nikoliv převratným, avšak jednoznačně nadprůměrným. Přibližně takovým, jaké bychom od zmíněných person očekávali. MORBID ANGEL by v současné formě mohli dělat téhle kapele předskokany.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.
I přes původní vize, že nová deska Nicka Cavea ponese optimistickou auru, propadá se "Wild God" do pochmurných nálad a svou tísnivou atmosférou umí sevřít posluchače do kleští. Přesto je "Wild God" o kus písničkovější než minulé desky, což je za mě dobře.